VÁNOČNÍ OTEVÍRACÍ DOBA: Navíc otevřeno v soboty 14.12.2024 - 9:00-13:00 & 21.12.2024 - 9:00-13:00. ZAVŘENO 23.12.2024-1.1.2025

Dogtrekking Fatranský Vlčko

Byl krásný květnový víkend a náš velký den D nastal. Vydali jsme se s Dannym na náš první dogtrekking MID linoucí se po území Velké Fatry. Čekala nás slušná porce kilometrů s pořádným převýšením. Pro nás, ještě nedávno závodníky kategorie canicros se psem, nemyslitelná délka tratě se najednou stala realitou.

V předvečer závodu jsme dorazili na registraci v Jasenské Dolině. Vše bylo rychle vyřízeno, dostali jsme startovací balíček s číslem, mapou a čipem. Jelikož byl krásný večer, rozhodli jsme se trošku seznámit s okolím a začátkem trati.  Ale žádné velké unavování, ať jsme na ráno fit!

Danny po registraci

Spíme nedaleko, vstáváme v šest, balíme vše potřebné do batůžku a vyrážíme zpátky do Jasenské Doliny. Setkáváme se s našimi parťačkami Luckou a Aimee – druhý maďarský ohař v týmu. Společně zajdeme na ranní brífink, uděláme poslední přípravy a před osmou vybíháme na trať.

První úsek jsme si večer prohlédli, naštěstí nevede hned po sjezdovce nahoru, ale máme zahřívacích pár kiláčků podél řeky. Na startovací číslo si cvakáme první kontrolní stanoviště a vyrážíme do kopce. Zatím jsme plni sil, tak si užíváme krásné rozkvetlé louky a příjemný ranní vánek, který nás cestou na nejvyšší vrchol naší trasy ochlazuje.

Danny po registraci (1)

 

Vrchol Lysec ve výšce 1380 m je naším druhým kontrolním místem, zdržíme se nad úchvatnými výhledy a pořídíme pár fotek. Trochu se občerstvíme a pouštíme se po prudkém srázu zase dolů. Těžce nabrané výškové metry jsou rázem pryč a znovu stoupáme. Pokračujeme na Malý Lysec, už ani nevíme kolik kopců je za námi. Před sebou máme ještě ale pořádnou porci kilometrů a začíná být horko.


f4_1f5_1f3_1

Foto 3, 4, 5 (Lysec vrchol)

Cestou ošetřujeme poraněný drápek naší tréningové parťačky, tentokrát se velmi hodí ochranná botička pro psa, kterou mám v batůžku a díky ní můžeme pokračovat v klidu dál. Třetí kontrolní stanoviště na vrcholu Jarabiná ve výšce 1313 byl pro nás skutečný očistec. Pěšinka vedla borůvčím přes popadané kmeny. Nikde žádný stín nebo alespoň slabý vánek, co by nás osvěžil. Tady to prověřilo naše fyzické i duševní síly. Danny se snažil pomáhat, ale u mě se začala s úbytkem sil lámat i psychika. Na hodinkách jsem měla teprve něco okolo 16 km, ale do konce chybělo ještě přibližně 20 km. Uff. Začaly mě přepadat myšlenky, že jestli to takhle půjde dál, tak nemáme šanci to zvládnout. Naštěstí to nejhorší už bylo za námi a na nějakou dobu se nechystalo ani žádné velké stoupání.

Objevil se další problém, došla nám veškerá voda a nikde žádný potůček, kde by se dalo nabrat nebo napít. Jasným cílem, kam se upínala moje mysl, se tedy stala občerstvovací stanice na 23 km. Vyhlíželi jsme ji před sebou jako smilování. Když se před námi konečně otevřela louka s bílým stanem, byla to úleva. Následně, jsme ale zjistili, že i tady skoro došla voda. V jediném psím kbelíku bylo nadně vody vylepšené slinty všech předchozích žíznivců. Danny se do něho podíval a s díky odmítl. Až po chvilce přesvědčování se rozhodl napít. Hurá, konečně přijelo zásobování s novou vodou. Doplnili jsme všechny lahve v batůžku a posilněni ovocem a ujištěním, že to nejhorší už máme za sebou, jsme vyrazili na další část naší trasy.

Tentokrát nás trasa vedla dlouhým klesáním mezi kopci do vesničky Sklabiňa, kde jsme proběhli okolo obecního úřadu a stočili se zase zpátky směrem k občerstvovací stanici. Tady jsem viděla, že i Dannymu je horko a síly ubývají, na cestě jsme byli již řadu hodin a pořádně do nás pražilo sluníčko. Ubrali jsme tedy rychlost a využili několik příležitostí na osvěžení v místní říčce. Za vesničkou jsme si cvakli poslední kontrolu a vydali se na finální stoupání. Ještě jsme to hecli a na naši druhou zastávku na občerstvovací stanici jsme si doklusali. Zbývaly už jen poslední tři kilometry z kopce do cíle, kde se nám dostávalo hlasité podpory fanoušků.

 

Jsme šťastní v cíli, vítá nás hned hlavní organizátor, kontroluje číslo se všemi kontrolními zastávkami. Ujišťujeme se ještě, že na trase fakt nikde nebyla ta avizovaná tajná kontrola. Ted už by to asi stejně bylo jedno. Jdeme si udělat pár foteček z cíle, nakonec natočíme i malý pozdrav pro fanoušky. Znovu se jdeme osvěžit a pak na svačinku, kterou jsme si tedy všichni zasloužili. Zatleskáme všem umístěným a pomalu vyrážíme domů. Danny si udělal pohodlí a hned to zalomil, já jsem měla před sebou dvě hodinky řízení. Trochu na mě padala únava, ale posilnila jsem se kávou a cukry a v pořádku nás dovezla domů, kde jsme si oba natáhli nožky a dali si něco dobrého. Cestou vzpomínám na všechny útrapy z tratě, kterou jsme právě zvládli a uvědomuji si, jakého mám skvělého partáka. Celou cestu pomáhal, vybíral cestičky, vyhýbal se kmenům a jiným překážkám. Má neskutečný smysl pro pěšinku, neomylně vybíral tu správnou trasu a v pořádku mě dotáhl do cíle závodu Dogtrekking Fatranský Vlčko.

f7_1f6_1f8_1

Foto 6, 7, 8  (v cíli)

Ráno se ještě jdeme vyklusat, zatím co já sotva vleču nohy a odpočítávám metry, abych si splnila nejnutnější výklus, Danny vypadá úplně v pohodě, a ještě se honí po lese s mladším parťákem, který na nás včera čekal doma. Možná u něho dobře zafungovala večerní dávka CanisLab – proteinová směs pro regeneraci psů. Po každém závodě i těžkém tréninku je totiž regenerace psa po výkonu stejně důležitá jako zavodnění psa před výkonem.

 

Na závěr údaje ve zkratce:

Trasa téměř 37 km.

Převýšení necelých 1900 m.

Dohromady 8 nohou a dvě srdce. Komu to nesedí, tak na pomoc jsem si vzala běžecké hůlky, které hodně pomohly hlavně do kopců.

S sebou batůžek s povinnou výbavou a pár věcmi navíc.

Danny a jeho výbava: